Leonardo Da Vinci

Walter Isaacson

Novinka měsíce listopadu se ponese v duchu vědeckých objevů, jedinečných uměleckých děl, zvídavých otázek a moudrých odpovědí. Tvořivý fantasta, velký myslitel, malíř, sochař, architekt, průkopník s duší vědce i nekonvenční osobnost – tím vším byl Leonardo da Vinci. 

Uznávaný autor biografických knih Walter Isaacson se vydává po stopách tohoto mimořádně talentovaného člověka, jehož myšlenky zůstávají po řadu generací zahaleny tajemstvím. Touha vědět víc než ostatní ho poháněla k významným objevům, které dnes zná celý svět. Zajímal se o celou řadu vědeckých i uměleckých oborů - matematiku, architekturu, inženýrství, sochařství, malířství a další. Nevnímal je ale odděleně jako jiní vědci. Byly pro něj propojenými součástmi jednoho celku, který se snažil co nejlépe pochopit. Právě tento přístup k chápání světa může vysvětlovat jeho všestranné nadání. 

Autor knihy čtenářům přibližuje intelektuálně bohaté prostředí renesanční Itálie a okolnosti vzniku Leonardových nejslavnějších děl, přičemž vychází z umělcových poznámek i nově objevených faktů. Popisuje jednotlivé etapy da Vinciho kontroverzního života, jeho působnost v různých městech i u dvora. Da Vinciho vynálezy, objevy i tvorba fascinují celý svět i dlouho po jeho smrti a celá biografie je vlastně poctou tomuto velkému géniovi. 

Biografie vychází také jako audiokniha ve spolupráci s AUDIOTÉKA.CZ.

O Autorovi

Walter Isaacson

Walter Isaacson se narodil 20. května 1952 v New Orleans. Americký novinář a spisovatel byl v minulosti ředitelem CNN a editorem časopisu Time. Svou novinářskou kariéru začal v londýnských Sunday Times a v roce 1978 začal pracovat pro časopis Time jako politický dopisovatel. Nyní působí ve funkci generálního ředitele Aspen Institute a žije ve Washingtonu, D. C. Autorsky se zabývá literaturou faktu a napsal řadu úspěšných biografií, například Steve Jobs, Einstein: Jeho život a vesmír, Inovátoři nebo Benjamin Franklin: Americký život.

Ukázky

Existuje mnoho portrétů, mimo jiné i Leonardova La Belle Ferronnière, které v nás vyvolávají dojem, že nás namalovaná osoba z obrazu sleduje. Tento efekt mají dokonce i zdařilé reprodukce Mony Lisy. Postavíte se před obraz a portrétovaný se na vás upřeně dívá, odstoupíte stranou a máte dojem, že na vás dál upřeně hledí. Leonardo nebyl prvním, kdo uměl v divákovi vyvolat dojem, že jej oči na obrazu sledují, kamkoliv se pohne, ale tento trik je s jeho prací natolik úzce spojován, že se mu někdy říká „efekt Mony Lisy“.

Desítky odborníků studovaly Monu Lisu a hledaly vědecké vysvětlení tohoto jevu. Částečně je to proto, že v reálném trojrozměrném světě se spolu s pozorovacím úhlem mění i stíny a světlo na tváři, ale na dvojrozměrném portrétu se to neděje. Výsledkem je dojem, že nás oči z obrazu upřeně pozorují, i když nestojíme přímo před ním. Leonardova mistrovská práce se světlem a tmou tento fenomén u Mony Lisy ještě zesiluje.

A konečně je tu nejtajemnější a nejpřitažlivější prvek Mony Lisy: její úsměv. „Na tomto Leonardově díle,“ napsal Vasari, „byl úsměv tak půvabný, že působil spíše božsky než lidsky.“ Přidal dokonce historku o tom, jak Leonardo dosáhl toho, aby se Lisa při pózování neustále usmívala. „Když maloval její portrét, najal lidi, aby pro ni hráli a zpívali, pozval kejklíře, aby ji rozveselili a zahnali smutek, který se malířům obvykle daří zachytit na podobiznách.“

Je to tajuplný úsměv. Když se na něj dlouho a upřeně díváme, jako by se bez přestání chvěl. Na co myslí? Když pohledem maličko pohneme, úsměv se změní. Záhada se násobí. Když od ní odtrhneme oči, zůstane nám ten úsměv vrytý v paměti, jako je obtisknutý v kolektivní paměti lidstva. Na žádném jiném obraze se nikomu nepodařilo tak dokonale propojit pohyby a pocity, ony dva úhelné kameny Leonardovy umělecké tvorby.

V době, kdy přiváděl Lisin úsměv k dokonalosti, trávil Leonardo noci v hlubinách márnice pod nemocnicí Santa Maria Nuova, stahoval čerstvé mrtvoly z kůže, aby se dostal k nervům a svalům pod ní. Fascinoval ho okamžik, kdy se začne úsměv tvořit, a nabádal sám sebe, aby prozkoumal všechny možné pohyby všech částí tváře a přišel na to, odkud vycházejí všechny nervy, které ovládají všechny obličejové svaly. Kvůli namalování úsměvu sice nemusel nutně vědět, které nervy jsou kraniální a které spinální, ale Leonardo to prostě chtěl zjistit.

Při pohledu na úsměv Mony Lisy stojí za to si připomenout pozoruhodný list anatomických studií z roku 1508, který jsme rozebírali v 27. kapitole a na němž vidíme detailní skici odhalených rtů otevřených úst a našpulených rtů (obr. 111). Leonardo přišel na to, že o našpulení rtů se starají stejné mimické svaly, které hýbou dolním rtem. Ohrňte dolní ret a zjistíte, že je to tak; dolní ret můžete ohrnout samostatně, nebo současně s horním, ale samotný horní ret ohrnout nedokážete. Byl to malý objev, ale pro anatoma, jenž je zároveň malířem a který zrovna pracuje na Moně Lise, to byl velmi užitečný poznatek. Jiné pohyby rtů vyžadují zapojení jiných svalů, včetně „těch, které je pevně semknou, jiné je roztáhnou, další je zkrabatí, ještě další je narovnají, jiné je příčně zkroutí a další je vrátí do základní pozice“. Potom vytvořil sérii skic rtů zbavených kůže. Úplně nahoře na stránce je něco krásného: jednoduchá kresba mírného úsměvu, zlehka načrtnutá uhlem. Přestože se jemné linky v koutcích úst skoro nepostřehnutelně stáčejí dolů, cítíme, že se ty rty usmívají. Uprostřed anatomických studií tu máme před sebou zárodek úsměvu Mony Lisy.

Kořeny tajemství přitažlivosti Mony Lisy sahají už k Leonardově přípravě dřevěné desky. Vybral si široké prkno s jemnými vlákny z prostřední části kmene topolu, širší, než bývalo u takových portrétů zvykem. Na desku nanesl silnou podkladovou vrstvu olovnaté běloby, místo obvyklé směsi sádry, křídy a bílého pigmentu. Věděl, že takový podkladový nátěr bude lépe odrážet světlo, které pronikne tenkými vrstvami průhledných olejových barev, a tím posílí dojem hloubky, svítivosti a objemu.

Ve výsledku se tedy světlo prodírá vrstvami, část z něj pronikne až na bílý šeps a odrazí se skrz barevné vrstvy zpět. Naše oči potom vidí souhru paprsků světla, které se odrážejí od barev na povrchu, a těch, které se k nám protančí až z hlubin obrazu. To vytváří proměnlivé a nepostižitelné detaily modelování. Kontury tváří a úsměvu tvoří jemné tónové přechody, které jako by mnoho vrstev lazury zahalilo závojem, a liší se, kdykoliv se změní světlo v místnosti nebo náš úhel pohledu. Obraz ožívá.

Leonardo používal podobné lazury s velmi malou příměsí pigmentu v oleji jako holandští mistři patnáctého století v čele s Janem van Eyckem. Na stíny v Lisině tváři smísil jako jeden z prvních železo a mangan, čímž získal pigment v barvě spáleného okru, který dobře absorboval olej. Olejové barvy roztíral tak tenkými tahy, že byly skoro nepostřehnutelné, a na některých místech nanesl během let až třicet vrstev. „Tloušťka hnědé lazury nanesené na růžovém základu líce Mony Lisy plynule přechází z pouhých dvou až pěti mikrometrů na třicet mikrometrů v nejhlubším stínu,“ uvádí rentgenová fluorescenční spektroskopická studie zveřejněná v roce 2010. Stejná analýza rovněž prokázala, že tahy štětcem jsou úmyslně nepravidelné, což přispívá k tomu, že struktura pokožky působí realističtěji.

Recenze a články

Soutěžte o knihu!

Zapojte se do naší Facebookové soutěže a vyhrajte jedinečnou biografii Leonarda da Vinciho od Waltera Isaacsona.

Vzpomenete si nějaký citát Leonarda da Vinciho, který vás zaujal? Znáte Facebook stránku Novinka měsíce? 

Více informací o soutěži, včetně konkrétních pravidel najdete zde.

 

 

Nenapodobitelný da Vinci

Co kdybyste měli možnost přenést se do renesanční doby a seznámit se s jedním z nejnadanějších, ale i nejzáhadnějších mužů této planety, Leonardem da Vincim? 

Pokračování článku najdete zde.

Archiv

Kontaktní formulář